Christian Benteke je vinen pouze z věcí, které jsou mu tolik vlastní

Druhý nejdražší hráč v historii LFC musel po sobotní porážce snášet ostrou kritiku. Téma, které připravil Tony Barrett, pro Vás přeložil Marťas.



Liverpool minulé léto moc dobře věděl, co si v Bentekem kupuje. Mysleli si, že ho dokážou změnit a odstranit jeho slabiny? Otázka, kterou pro pondělní The Times pokládá Tony Barrett.

Škorpion by se rád dostal přes řeku, ale neumí plavat. Jde za žábou, která plavat umí, a požádá ji, aby ho převezla. Žába odpoví, „Bojím se, že když tě vezmu na záda, bodneš mě.“ Škorpion opáčí, „Proč bych to dělal? Když tě bodnu uprostřed řeky, utopíme se oba dva.“ Žába se nad jeho logikou chvíli zamýšlí a poté souhlasí. Vezme škorpiona na záda a vypraví se přes řeku. Uprostřed cesty ucítí silné pálení v zádech a uvědomí si, že ji škorpion přeci jen bodnul. A když oba klesají a mizí ve vlnách řeky, žába se z posledních sil zeptá, „Proč jsi to udělal, škorpione? Teď se oba utopíme.“ A škorpion odpoví, „Nemůžu si pomoci, jsem přece škorpion.“

Po víkendové porážce na hřišti West Hamu United, vyvstává při hodnocení výkonu Christiana Bentekeho na mysl známá bajka o žábě a štíru. Bentekeho počínání ve zmíněném utkání bylo mnohými pečlivě rozebráno a důkladně zkritizováno. Nejenže belgický útočník na hřišti nehýřil pohybem, ale když se pokusil o náběh, bylo to většinou do nesprávných prostor v nesprávný čas a v přímém rozporu s jeho spoluhráči. Všechna tato kritika měla své opodstatnění, ale stejně jako škorpion, který bodl žábu, i Christian Benteke pouze předváděl, co je mu vlastní. Vinu za jeho selhání by tak měla nést žába, která ho veze na svých zádech a poté je překvapena následky, když se příroda vydá vlastním směrem.

Když v létě přicházel Christian Benteke za sumu Ł32,5M do Liverpoolu, v klubu museli vědět, koho si kupují.  Pokud si mysleli, že si kupují útočníka, který exceluje spíš díky svému pohybu než díky servisu, kterého se mu dostává od spoluhráčů obzvláště z krajních prostor, pak došlo k vážnému selhání klubového scoutingu. Síly a slabiny belgického forwarda jsou pro všechny jasně na očích. Je tedy snadné a snad i logické domnívat se, že v Liverpoolu panovalo přesvědčení, že se Christian Benteke svých nedostatků zbaví nebo se případně zvládnou zapracovat do celkového projevu týmu.
Co je přivedlo k podobnému závěru, zůstává nejasným. Liverpool v létě nepodepsal jediného křídelníka,který by mu zajistil onen zmíněný servis a všichni kreativní hráči v kádru LFC – Philippe Coutinho, Roberto Firmino a Adam Lallana – vyžadují v prostorech před nimi chytrý a rychlý pohyb. Jedině v tom případě jsou dostatečně efektivní. Kromě Jordana Hendersona, který však operuje až příliš ve středu hřiště na to, aby dokázal Bentekeho pravidelně zásobovat centry, nemají liverpoolští v kádru experta na podobné útočné variace. Liverpool má vpředu cílového útočníka. Míče, které (hlavně vzduchem) putují do velkého vápna, by měly mít za cíl právě jeho. Jenže hráči za ním mají úplně jiné představy.

Podobnou situaci Liverpool nezažívá poprvé. Před dvaceti lety přišel do klubu Stan Collymore z Nottinghamu Forest. V té době za vysokou částku Ł8,5M. Collymore si po svém příchodu často stěžoval, jeho nový tým prý nevěděl, jak ho správně využít. Kompromis mezi dostatečným využitím jeho předností, ale i předností spoluhráčů, našel nakonec tehdejší manažer Roy Evans. Z Liverpoolu se poté stal jeden z nejzajímavějších a nejlépe útočících týmů v zemi. Při momentálním stavu věcí je ale naivní si myslet, že stejné se stane i s Bentekem – byla by potřeba nejen celková změna herního projevu, ale také příchod nových hráčů sedících na míru přímo jeho potřebám.

Že se Liverpool dostal do podobné situace, bylo sice předvídatelné, ale zároveň nepochopitelné. V minulé sezoně se na jejich útok snášela řada kritiky, která upozorňovala na nedostatek pohybu – Mario Balotelli a Rickie Lambert nebyli zrovna běhavými zakončovateli. Brendan Rodgers se tak v nadcházejícím přestupovém okně snažil najít útočníka, který by podobnou kritiku umlčel. Své zaměstnavatele informoval, že nejlepším možným řešením je Christian Benteke a urgoval, aby byla aktivována jeho výkupní klauzule. Rodgers byl v té době pod obrovským tlakem, podpis druhého nejdražšího hráče v historii klubu by tento tlak v případě neúspěchu ještě umocnil. Fenway Sports Group se ho však rozhodli podpořit a jeho požadavku vyhověli. Pokud by tak neudělali, Rodgersova pozice by zřejmě byla neobhajitelná. Nicméně si tak vytvořili další problém, kdy se jimi podpořený manažer za několik měsíců pakoval ven z klubu a zbyl zde předražený útočník, který si nesedí se svými spoluhráči.

Za nic z toho ale nemůže Benteke. Vše z čeho je vinen, jsou věci jemu vlastní, věci, které předváděl v Aston Ville. Liverpool se nyní v roli žáby musí bát, že přijde ono obávané bodnutí, kdy se Bentekeho i přes veškerou snahu jeho okolí nepodaří správně zapracovat a jeho působení na hřišti bude pouze podrývat výkony družiny Jürgena Kloppa. A právě Klopp je tím, kdo rozhodne, zda Liverpool FC zásadně změní předváděnou hru, anebo se z Bentekeho stane škorpion, kterého musí setřást ze svých zad.

Zdroj: http://www.thetimes.co.uk/tto/public/football/article4655981.ece

Dovětek překladatele:

Tony Barrett má sice pravdu, když říká, že Benteke nemůže za to, že nepasuje do týmu. Nicméně výkony podobné těm, které předvádí v dresu LFC – a obzvláště ten v Upton Parku – by mu neměly zajišťovat starty v liverpoolském dresu. Špatný pohyb, pálení šancí… Dobře. Ale hra bez jakéhokoliv nasazení, bez viditelné chuti poprat se s obránci o balon (což by měla být dle jeho fanoušků jeho nejsilnější disciplína), případně balon správně podržet a hlavně správně rozehrát… Nic z toho se s Bentekem na hřišti stále neděje. A Christian není v lize žádný nováček. Tady není aklimatizace potřeba. A velký klub? Prosím vás. Pravidelně nás porážel a smál se nám.

Nejlepší výkony LFC pod Jürgenem Kloppem přišly bez Bentekeho na hřišti. Zranění všech ostatních útočníků, které má liverpool k dispozici situaci však rozhodně nepomáhají. Nesmí se zapomenout, že mnohem lepší výkony musí předvádět i Bentekeho spoluhráči. Ať už si s belgickým obrem sedí nebo ne (i když zde by se dalo polemizovat právě o nejlepších výkonech bez Belgičana v základu). Od hráčů jako Lucas, Lallana, Milner, Lovren fanoušek neočekává majestátní věci, ale spíše průměrný a alespoň spolehlivý výkon. Nicméně hráči jako Coutinho nebo Firmino musí hrát mnohem lépe. Jeden znovu hledá formu po zranění, druhý zažívá teprve první sezonu v novém prostředí, i když v Upton Parku byl i přes nepříliš dobrý výkon nejaktivnějším hráčem ofenzivní čtveřice. Benteke je však jasně největší hvězdou průměrného týmu a jeho zahazování šancí a směšné motání se na balonu, začíná být pomalu stejným materiálem pro Vine klipy, jaký ve své době nabízel podobně vysoký a ještě dražší forward. Klopp navíc nevypadá, že má v plánu razantně změnit a přizpůsobit Christianovi hru, stále se drží svého osvědčeného plánu a vypadá to, že se z Bentekeho skutečně stane zmiňovaný škorpion. 
pondělí 4. ledna 2016
Publikoval: Unknown
Žádný komentář

Borussia Dortmund hledá cestu ven z krize


Loni druhý nejlepší tým Bundesligy se po dvanácti odehraných kolech potácí na hraně sestupu. Nepovedenou sezónu zachraňuje hlavně v Lize mistrů. Jakub Opršal si pro Fotbalovou poezii klade otázku: Kde hledat příčiny strmého pádu?



 Jürgen Klopp nemůže pochopit výsledky svého týmu.

Kdo by neslyšel o Borussii Dortmund, mančaftu, který uhranul svět svými výkony a úspěchy. V posledních letech dokázali dvakrát za sebou opanovat Bundesligu a nechat za sebou i Bayern. Konkurentovi z Bavorska sebrali i domácí pohár a co víc, v ostře sledovaném přímém souboji mu uzmuli i Superpohár. Nesmíme ani zapomínat na krasojízdu předloňskou Ligou Mistrů. Zlatým písmem do klubových kronik se zapsal zejména semifinálový zápas, ve kterém dokázali rozstřílet Real 4:1 díky neuvěřitelnému výkonu Lewandowskiho. Muselo se stát nevyhnutelné, ve finále stanuli černožlutí opět proti Bayernu, statečně se prali, avšak v 89. minutě je obral o naděje svým gólem Robben a jako by se tak bavorský klub chtěl revanšovat za předešlá léta, kdy je Borussia obrala o trofeje. Borussia Dortmund, která si získala srdce fanoušků atraktivní ofenzivní hrou, pěknými kombinacemi a plejádou grimas hlavního trenéra Jürgena Kloppa je však nyní v těžké krizi, není si třeba nic nalhávat. Možná si říkáte, co se to stalo s tím týmem, který loni obsadil druhou příčku za suverénním Bayernem. Jakoby to letos nebylo na domácí scéně ono. V posledních dnech schwarzgelben nejen že prohráli (letos poprvé) v Lize mistrů na půdě Arsenalu, ale ztratili výhru i v posledním ligovém kole, když v Paderbornu měli dobře rozehraný zápas, kde po první půli sice vedli 2:0, ovšem o nadějný výsledek přišli a remizovali pouze 2:2, což jim na klidu pochopitelně nepřidá. S jedenácti body jsou aktuálně na první sestupové pozici a mají tak daleko jiné starosti než loni, kdy bojovali o pohárovou Evropu. V týmu jsou pořád hvězdy světového formátu jako Marco Reus, Mats Hummels, Shinji Kagawa nebo Pierre-Emerick Aubameyang, herní styl pod vysoce ceněným trenérem Jürgenem Kloppem zůstává také stejný, takže, co má vlastně Borussia za problém?



Dortmund už se v krizi relativně nedávno ocitl, v polovině první dekády dvacátého století však šlo o finanční problémy, které si způsobili především svou touhou skoupit drahé hráče, při které nehleděli na ekonomické důsledky, které ji následně přivedly až na samotné dno, kdy museli čelit bankrotu. Tato špatná zkušenost byla pro Borussii obrovským ponaučením a vedla k několika razantním změnám, jednou z nich byl v roce 2008 i příchod nového trenéra. Tím nebyl nikdo jiný než Jürgen Klopp. Pokud je tým v krizi, trenér bývá často označován jako hlavní viník. Ovšem "Kloppo" se těší velké podpoře i přes současně nepříznivé období a to zejména díky úspěchům, ke kterým klub dovedl od svého příchodu v roce 2008, posuďte sami: dva bundesligové tituly, vítězství v domácích pohárech a také finálová účast v Lize mistrů. Nyní si však uvědomuje, že je potřeba čelit jiné výzvě. "Je čas, abych jako trenér odvedl zatraceně dobrou práci, tak je to jednoduché. Aby se nám povedlo vyhrabat se z téhle šlamastyky, musíme stát všichni při sobě. Kdybych ztratil svoji důvěru, kterou jsem mimochodem neztratil, bylo by velmi obtížné vypořádat se s současnou situací. Jsem velmi sebekritický, a respektuji některé mé kritiky, ale hlavní je, že v tom nikoho nenechám a dám tomu všechno." I když se objevili spekulace o možném odchodu oblíbeného trenéra, Klopp je vyvrátil a i vedení s ním nadále počítá, uvědomují si však moc dobře nastalou situaci. "Je to pro nás nejtěžší období za poslední roky," nechal se minulý měsíc slyšet sportovní ředitel BVB Michael Zorc, a rozhodně nepřeháněl. V dosavadní sezóně německé hlavní soutěže má Borussia na svém kontě tři výhry, dvě remízy a hlavně, sedm proher. A to jestli sledujete alespoň ty nejzajímavější momenty z fotbalu každý týden, jistě vám neušlo, že poslední výhru, kterou si tým Jürgena Kloppa v Bundeslize připsal, byl domácí zápas s Gladbachem 1:0, ve kterém si dal hostující Kramer těžko uvěřitelný vlastenec. Byla by chyba poukazovat na to, že má Borussia před sebou ještě spoustu zápasů na to své současné postavení odčinit, ačkoliv nejsme ještě ani v polovině sezóny, zápasy začnou mužstvu rychle utíkat a bude stále náročnější a obtížnější se vyhrabat nahoru. Borussia musí zabrat jako tým za jeden provaz a musí konečně přijít i výsledky, aby odvrátili to, co se dosud může zdát stále jako těžko uvěřitelné, sestup. To na evropské scéně v Lize mistrů to je jiná písnička. Dortmund sice ve středu nedokázal vzdorovat Arsenalu, který zejména díky skvělému startu a také díky excelentnímu výkonu Alexise dokráčel k vítězství, a oplatil tak Borussii prohru ze 16.září ve stejném poměru 2:0. Tím si sice schwarzgelben pokazili bilanci v elitní soutěži, nemusí však nijak zoufat, na kontě mají již čtyři výhry, jistý postup a pokud si navíc poradí v posledním zápase doma s Anderlechtem, první místo ve skupině je nemine. Jak však Jürgen Klopp poznamenal, Liga mistrů je pro jeho tým jako prázdniny, které si užijí, ovšem hlavní starosti musí řešit jinde. Kde lze tedy hledat hlavní příčiny propadu formy a hrozivých výsledků v německé lize?

Velkým strašákem pro klub z Vesfálska jsou zranění, ta decimují kádr již nějakou dobu. Fanoušci jsou zejména citliví na zranění Marca Reuse, které ho už vyřadilo ze hry těsně před Mistrovstvím světa, čímž přišel dost možná o životní turnaj a navíc se mohl do sestavy vrátit až v zápase s Kolínem, jenže tenhle podzim jako by byl prokletý a Marco se na marodce objevil znovu tuhle sobotu, kdy si na něj nepříjemně došlápl soupeř. Reus si tak kvůli zranění kotníku nezahraje minimálně do konce kalendářního roku. Dalším hráčem, který se v zápase s Kolínem objevil po delší pauze, byl Ilkay Gündogan, jenž nehrál soutěžní zápas od srpna 2013, to je hrozivá čtrnáctiměsíční pauza! Zranění musí nebo musela řešit řada dalších hráčů. Po dlouhodobém zranění kolenních vazů a následném svalovém zranění chyběl Jakub Blaszczykowski, listopad promarodil kapitán Hummels, do hry se nyní po určité odmlce vrátil i Bender. Těžko najdete v současné sestavě Borussie hráče, který by se v poslední době nesetkal s nějakým zraněním. Velký nárůst fotbalistů na marodce má několik příčin. Jednak jde o rychlé zapojení hráčů, kteří se ještě plně nezotavili, do hry. Kloppa k tomu nutí špatné výsledky a také šířka kádru, která je sice poměrně obsáhlá, ovšem chudá na klíčové hráče, jenž jsou schopni zvrátit vývoj utkání a které chce mít trenér co nejdříve k dispozici. Výsledkem je pak situace, kdy je návrat hráče na trávníky uspěchán a dojde tak k opětovnému zranění. Nemluvě o tom, že fotbalista má sám o sobě slabou kondici a mnohdy může být pro tým spíš přítěží než posilou (ostatně jak to ukázal nepohyblivý Gündogan na Emirates stadium). Nebylo by jistě od věci si navíc posvítit i na zdravotnický tým, při takovém množství zranění se objevují značné pochyby o kvalitě jejich práce.

Probrali jsme tedy zranění, s tím jde přirozeně ruku v ruce výkon týmu, zejména absence Reuse je často hodnocena jako hlavní důvod, proč Dortmund nevyhrává. Nabízí se tedy otázka, je hráč s číslem 11 na zádech tak důležitý pro svůj tým? Marco Reus hraje v Dortmundu již třetí sezónu, přičemž hned v té první si připsal 18 branek a byl jednou z klíčových postav, které tým dovedli nejen do finále Ligy mistrů, ale i k druhému místu v lize a k zisku německého poháru. V další sezóně se ještě zlepšil, vstřelil 23 branek, o jeho pozici klíčového hráče Borussie společně s Lewandowskim nikdo nepochyboval. Letos má na kontě zatím 6 branek v 10 zápasech. Jeho přítomnost na hřišti je jako živá voda na mlýn dortmundského útoku. Proto není divu, že když se minulý víkend znovu zranil, Klopp se nechal slyšet, že není ani tak rozčarovaný nad výsledkem utkání, jako nad opětovnou ztrátou klíčového hráče.

Zraněný Marco Reus v utkání s Paderbornem. Letošní rok pro něj skončil

A právě ztráta klíčových hráčů je něco, s čím schwarzgelben v současné době bojuje a dle výsledků a výkonů hráčů, kteří je nahradili, se nezdá, že moc úspěšně. V jednu chvíli jsou hráči pro své fanoušky nedotknutelnou modlou, následně však zrádcem, kterému nemůžou přijít na jméno. Tak to bylo v případě Götzeho, tak tomu bylo tohle léto v případě Lewandowskiho a tak tomu dost možná bude v případě Reuse nebo Hummelse. Zvláště odchod polského kanonýra se nyní jeví jako fatální. Médii hodně propíraný, fanoušky odsuzovaný a vedením umožněný přesun k úhlavnímu rivalovi z Bavorska. Stejně jako v případě Götzeho. Těžká to úloha nahradit 27 loňských branek Roberta Lewandovskiho. Ačkoliv se vedení BVB snažilo odčinit ztrátu polského kanonýra a přivedlo dokonce dva vyhlášené útočníky, efekt v podobě gólů se zatím nedostavil. Ciro Immobile, nejlepší střelec loňské sezóny v Serii A, postrádá Lewandowskiho sílu v osobních soubojích, nepodílí se moc na vytváření šancí a co je horší, buď blokuje cestu jiného spoluhráče nebo se dokonce vytratí ze hry na dlouhou dobu. Druhým útočníkem, který přišel, byl Adrian Ramos. S ním se počítalo spíše jako se záskokem za výše zmíněného Itala, ovšem zatím se jeví jako lepší alternativa. Je zatím efektivnější a lépe si rozumí se spoluhráči v útoku. Ačkoliv má na kontě málo gólů, je přínosný pro mužstvo svými přihrávkami a zejména dobře načasovanými náběhy za obranu. Proto se možná jeví jako reálnější alternativa pro dortmundský útok, avšak ve včerejším zápase s Gunners jsme mohli vidět, že i on spálí nemožné, což neuniklo Kloppovi, který mu notnou dobu po závěrečném hvizdu promlouval do duše. Variantou do útoku může být případně i Aubameyang, který doposud vstřelil osm branek (z toho čtyři v lize), jeho hlavní pozice by však měla být na křídle.

V kádru Borussie nyní nalezneme i dva hráče, kteří z BVB odcházeli před pár lety ve vrcholné formě, nepodařilo se jim však prosadit se ve svých nových klubech, a tak po nepovedeném angažmá zamířili zpátky na Westfalenstadion. Prvním ze zmíněných dvou hráčů je turecký reprezentant Nuri Sahin.  Ten se neúspěšně snažil prosadit v nabitém kádru slavného Realu Madrid. Po roce, kdy odehrál osm zápasů to však vzdal, na půl roku si zkusil ještě Premier League v dresu Liverpoolu, aby následně vzal zavděk opět angažmá v Borussii, marně však hledá svoji někdejší formu a nyní se navíc teprve vrací po vleklejším zranění. Druhým navrátilcem je Shinji Kagawa, který ve svém angažmá na Old Trafford spíše seděl na lavičce a když už nastoupil, nebyla to žádná sláva. Shinji se vrátil do klubu tohle léto a přes některá drobná zranění odehrál 15 zápasů, čímž se řadí k stabilním oporám týmu. Jeho výkony samozřejmě také padají s neustálou změnou spoluhráčů. Hodně se očekává od jeho spolupráce s Reusem, spolu odehráli první zápas proti Kolínu a i přes jisté nadějné okamžiky bylo znát, že ještě budou potřebovat čas na to, aby se sehráli. Čas, který nyní ovšem nedostanou, protože je Reus opět na marodce.

Dalším faktorem, který se často zmiňuje, je menší motivace některých německých hráčů po úspěšném Mistrovství světa, ze kterého si přivezli životní úspěch a zlaté medaile. Příkladem budiž Mats Hummels, který, když pomineme jeho zranění, je jen stínem nekompromisního stopera a daleko od svých excelentních vystoupení, na které jsme byli zvyklí. Jeho riskantní styl je založený na předvídání, ale těžko si vzpomeneme na dobu, kdy by tolik kazil, špatně vyhodnocoval situace a ztrácel motivaci. Ovšem to není jediný problém, fotbalisté Dortmundu současně hrají velice naivně. Kdy jiné týmy pro diváka neatraktivní hrou prostě urvou kýžený bod, černožlutí se hloupými chybami připravují o lepší výsledky. Borussia má aktuálně průměr něco kolem dvou obdržených branek na zápas, přičemž spousta z nich je způsobena individuálními chybami, hlavní příčinou je nedostatečná podpora spoluhráčů v obraně. Pak se například stane, že namísto aby jeden hráč zajistil druhého, když má tu možnost, prostě jen spoléhá, že ten druhý vyhraje osobní souboj. Když pak osobní souboj prohraje, není již nikoho kdo by situaci zachránil, to se pak může Klopp u postraní čáry uvztekat a je mu to platné asi jako mrtvému zimník. Týmu z Vestfálska je často vyčítán i jeho herní styl, který mu v minulých letech přinesl řadu úspěchů a chvály za jeho přímočarost a atraktivitu. Dát rychlou branku a pak vyčkávat až soupeř otevře hru a následně znovu udeřit z rychlých brejků. Problémem je, že většina soupeřů je s ním už dobře obeznámena a vědí jak mu mají čelit. Proč tedy manažerský tým nevymyslel něco nového? Jinou variantu, kterou lze uplatnit, když se tým nedokáže prosadit skrze brejky. Možná to Klopp přes všechny další problémy nevidí nebo nechce řešit, avšak jednou bude muset, pokud nechce, aby jeho tým zamrznul ve svém dalším vývoji.

Hummels by měl jít týmu jako kapitán příkladem a měl by nalézt ztracenou formu.

V posledním ligovém zápase na půdě Paderbornu se všechno vyvíjelo podle očekávání dobře. První poločas byl slibný, Dortmund měl vše pod kontrolou a zdálo se, že bude pouze jediný vítěz. Toto zdání navíc upevnil Aubameyang, když proměnil hned první šanci ve dvanácté minutě. V prvních dvaceti minutách Dortmund odehrál zápas tak dobře jak to jen jde. Precizní přihrávky, ostrý pressing a vítězství ve většině soubojů. Paderborn neměl nic ze hry a když navíc Reus ponížil brankáře jesličkami (jak je u něj dobrým zvykem) zdálo se, že vítězství již nebude stát nic v cestě. Střelec druhé branky si zakryl při gólové oslavě oči, jako by asi tušil, co ho čeká. Nejen, že se ve druhé půli zranil, ale soupeř se vrátil do hry díky dvěma rohovým kopům, toliko stačilo k překonání obrany černožlutých. První gól Paderbornu vznikl paradoxně při rohu Borussie, po kterém se domácí vrhli do protiútoku a celou akci stylově zakončili. Střelec branky Rupp při ní vykoupal mladého obránce Gintera, za kterého dal Dortmund v létě 10 milionů eur a najdou se již tací, kteří pochybují, zda se jim tato investice vyplatí. Na Ginterovu obranu, při inkasovaném gólu si sice počínal jako žáček, ovšem nebyl jediný kdo mohl brance zabránit, útok mohlo zastavit před ním hned několik hráčů, v klubu je navíc krátce a je stále velmi mladý, takže je tu předpoklad pro stálé zlepšení. Při druhé brance už šlo o roh domácích, na který nedokázala obrana kolem Subotiče zareagovat a mohla tak jen smutně přihlížet radosti domácích. Tento zápas nám slouží jako zářný příklad chyb, kterých se Borussia dopouští. Jednak jde o individuální chyby, které sráží celý tým a pak jde i o určitou chytrost, která je vlastní velkým týmům, kdy uděláte raději taktický faul na polovině než abyste dopustili lavinu valící se na vaši bránu. Tomu samozřejmě nepomůže, když vám rozhodčí za stavu 2:1 deset minut před koncem neodpíská branku, ovšem to není pro takový tým, jakým by měla Borussie být, výmluva. Je neomluvitelné zahodit slibně rozehraný zápas 2:0.

Velký otazník se vznáší nad několika hráči, kteří jsou pro klub stěžejní na svých pozicích a do svých řad je chce získat hned několik klubů. Především jde o Marca Reuse, jehož kontrakt vyprší v roce 2017 a je veřejným tajemstvím, že výkupní klauzule bude činit příští léto 25 milionů eur, což se za takového hráče rovná výhernímu lístku v loterii. Ke kontraktu se vyjádřil především předseda Bayernu Mnichov Karl-Heinz Rummenigge: "Nejdříve to v klidu probereme v soukromí a pak se rozhodneme. Rozhodnout se musí také hráč." Pokud by se skutečně stalo, že by Reus odešel právě do Bayernu, mohlo by to proti klubu výrazně popudit vlastní příznivce a to je to poslední, o co by vedení týmu asi stálo. Když už se nedaří týmu, pořád tu stojí za mančaftem Jürgena Kloppa alespoň obrovská podpora fanoušků. Ti neváhají ve velkých houfech vycestovat k venkovním zápasům jako při poslední cestě do Londýna. Při zápase to byli oni, kdo se staral o hlavní atmosféru utkání, a hráči jim jsou za to náležitě vděční. I po prohře, kdy by jiní rychle prchali do kabin, zajdou ještě za svými fanoušky osobně poděkovat za jejich účast. Vědí proč. Netřeba opakovat současnou situaci. Jde pak také především i o domácí podporu, kdy osmdesátitisícový stadion žene své vyvolené kupředu a stojí za svým týmem i když se nedaří. To je něco, čeho si hráči zákonitě musí velmi cenit a co je také musí motivovat k lepším výsledkům.

Je tedy nějaká naděje pro tým z Vestfálska jak se navrátit mezi elitu? Bezpochyby ano. Bude nutné začít jednat jako velký tým s velkými hráči. Nepřipustit individuální chyby, najít střelce a táhnout za jeden provaz. Mužstvo se potřebuje zvednout několika důležitými vítězstvími v lize, najít opět svoji herní pohodu, sbírat body jak jen to půjde a pak se na černožlutém horizontu může opět rýsovat lepší postavení v tabulce. Klub by si jistě měl posvítit na zranění a na to, jak jim předejít. V neposlední řadě by mělo vedení zabránit prodeji a dalšímu odchodu klíčových hráčů, klíčem k úspěchům je stabilita a kvalita, té nedosáhnete, když vám sezónu co sezónu budou mizet hlavní hvězdy pryč. Klub je v tom jako celek, všichni musí spolupracovat. Jedno je však jisté, vždy se dočkají skvělé podpory z tribun, protože fanoušci budou neúnavně hnát svůj tým za dalším vítězstvím, nehledě na postavení v tabulce.

ZDROJE:
www.livesport.cz
http://www.thehardtackle.com/2014/bundesliga-whats-behind-borussia-dortmunds-crisis/
http://www.espnfc.com/borussia-dortmund/story/2084947/jurgen-klopp-feels-borussia-dortmund-can-still-thrive-this-season
http://www.usatoday.com/story/sports/soccer/2014/11/02/dortmund-in-crisis-after-worst-bundesliga-start/18370975/
http://www.espnfc.com/club/borussia-dortmund/124/blog/post/2095869/crisis-talk-engulfs-borussia-dortmund-after-another-bundesliga-defeat
http://www.espnfc.com/club/borussia-dortmund/124/blog/post/2158185/reus-injury-adds-to-dortmund-despair-in-draw-with-paderborn
sobota 29. listopadu 2014
Publikoval: Unknown
Žádný komentář

Podivuhodný případ Liverpoolu FC

Vícemistr Anglie se potácí v kruzích a ztratil svůj lesk, který tak pracně nabíral v minulé sezoně.


Zklamaný Steven Gerrard při zápase s Newcastlem.

    Byla to jízda pohádkou. Sezona 2013/2014 znamenala pro nejúspěšnější anglický klub, Liverpool FC, návrat mezi evropskou fotbalovou elitu. Tým Brendana Rodgerse předváděl ofenzivní fotbal, kterému mohl konkurovat jen Ancelottiho královský Real Madrid. Jen "shodou náhod" tak Reds utekl dlouho chtěný titul anglické Premier League. Posuďte sami: 101 nastřílených gólů, dva nejlepší střelci soutěže v útoku a šňůra 16 zápasů ze kterých Liverpool FC odešel neporažený (od 1. ledna 2014 do 20. dubna 2014, 14 výher a 2 remízy). Suarez a Sturridge, vedoucí ofenzivní linii LFC s 52 góly, se stali kultem, vrátila se zkratka SAS z dob Shearera a Suttona... Ale na nesmrtelnou slávu to znovu nestačilo. Liverpool se však po dlouhých 5 letech znovu kvalifikovali do Ligy mistrů, kterou sám 5x vyhrál, a zdálo se, že se na Anfieldu konečně blýská na lepší časy.
   

    Následující léto bylo pro klub od řeky Mersey jedním z nejrušnějších za poslední dekádu. A možná i tím nejdůležitějším. Luis Suarez odešel 75 milionů liber do FC Barcelony a Liverpool tak ztratil svého nejlepšího hráče, který společně s Cristianem Ronaldem získal evropskou Zlatou kopačku (oba vstřelili shodně 31 gólů, nicméně Ronaldo 6 z nich vstřelil z penaltových kopů, Suarez penalty přenechával Stevenu Gerrardovi). Brendan Rodgers stál před velkou výzvou: doplnit úzký kádr a nahradit svého nejlepšího hráče. V sezoně 2013/2014 Liverpool FC těžil ze svého nepříliš širokého kádru. Nezatížen evropskými poháry se mohl soustředit pouze na ligu, a i když jim dělala starost zranění, skoro až rodinná skupina hráčů ze sebe na hřišti pokaždé dokázala dostat maximum a jejich týmový duch byl přímo učebnicovým příkladem. Nicméně bylo jasné, že Reds nemohou vstoupit do Ligy mistrů s hráči jako Iago Aspas nebo Aly Cissokho a tak přišlo rapidní posilování kádru. Brendan Rodgers si nakonec přivedl 9 hráčů: Adama Lallanu, Dejana Lovrena, Maria Balotelliho, Alberta Morena, Rickieho Lamberta, Emreho Cana, Javiera Manquilla, Lazara Markoviče a Divocka Origiho (ten zůstal ve svém klubu Lille ještě sezonu na hostování). Celková cena bezmála 117 milionů liber. Průměrný věk 23 let. Bez 32letého Rickieho Lamberta dokonce 22 let. Rodgers ve svém nákupu vsadil na mladé hráče, kteří Liverpoolu přinesou středně až dlouhodobý úspěch. Lazar Markovič je považován za jeden z největších ofenzivních talentů Evropy, Emre Can je skloňován mezi nejlepšími mladými německými záložníky, Alberto Moreno a Javier Manquillo jsou budoucností krajní obrany španělské reprezentace. Divock Origi své umění předvedl i na Mistrovství světa v Brazílii, kdy za belgický národní tým dokázal vyřadit ze základní sestavy Romela Lukaka. Někteří z těchto hráčů přišli do základní sestavy, jiní zatím pouze jako rozšíření kádru. Třemi nejvýraznějšími nákupy jsou ale Adam Lallana (nejdražší hráč celého období - 23 milionů liber), Dejan Lovren (nejdražší obránce v historii LFC - 20 milionů liber) a Mario Balotelli, který za 16 milionů liber přišel jako výhodný risk. Kde je ona náhrada za Suareze, ptáte se? Neměla být potřebná, tým měl stát na druhém nejlepším střelci PL 2013/2014, Danielu Sturridgeovi. Jenže jeho zdraví je pověstné svou vetchostí, Sturridge se zranil na reprezentačním srazu, Rodgers vedl s manažerem Albionu, Royem Hodgsonem, mediální válku a Sturridge tak zatím za Liverpool FC odehrál jen 3 zápasy v nichž střelil 1 gól. To se odráží i na celkovém postavení týmů v tabulce. Po 10 odehraných zápasech je Liverpool FC na sedmém místě se 14 body a gólovým rozdílem rovným 0. Což je na anglického vicemistra s tak kvalitním kádrem dost špatná vizitka.

Pasující výjev. Frustrovaný Mario Balotelli shrnuje dosavadní sezonu LFC.

    Nejsou to jen body, které Reds postrádají. Je to i herní tvář. Ten neustále presující a dravý tým z minulé sezony, který byl mnohokrát pastvou pro oči a rozdával "bůry" na potkání, je pryč. Liverpool od začátku sezony podal jeden dobrý výkon a to proti Tottenhamu Hotspur, který na vlastním hřišti prohrál s LFC 0:3. Jediný zápas, ve kterém Rodgersova družina připomínala fotbalovou poezii z nedávné doby. Otázka proč se tak děje vězí v hlavě nejednoho fanouška i fotbalového experta. Faktorů může být hned několik. Začněme u již zmiňovaného přestupového okna. Liverpool sice vhodně doplnil kádr, ale postavil svůj tým na jednom opravdu kvalitním útočníkovi, který je známý svými zraněními. Očekávání ohledně Maria Balotelliho byla od začátku klubem tlumena a jak se následně v sezoně ukázalo, právem. Ale i Super Mario nebo Lambert nebo čtvrtý útočník Fabio Borini by dávali góly, pokud by k tomu měli šance. Liverpool v loňské sezoně držel úctyhodnou statistiku - 1 střela každých 5 minut. V jejich posledním zápase v St. James Parku, proti Newcastlu, který prohráli 0:1, zaznamenali pouhých 6 střel za celý zápas. S Luisem Suarezem neodešly jen góly, ale také nesmírná kreativita. Suarez sám vytvořil 87 šancí a připsal si 12 asistencí. Není třeba dodávat, že jeho pohyb samotný vytvořil šance, které mu ani připsané nejsou. Jak Liverpool vyřešil tento problém? Adamem Lallanou. 26letým anglickým reprezentantem, který přišel za 23 milionů liber ze Southamptonu. Nadhodnocený a přeplacený? Značně. Proč? Protože byl ohodnocen na základě jedné sezony. Po sezoně 2012/2013 by Adam Lallana nebyl ani na jednom z fanouškových transfer listů. Po sezoně 2013/2014 se dostal rovnou na ten Liverpoolu FC. Proč se na Lallanu nedíval žádný jiný tým z Top 7? Možná proto, že Lallana, byť značně technický hráč s dobrým vedením balonu, za dvě uplynulé sezony zaznamenal 12 gólů a 11 asistencí? Aby se hráč zasadil do kontextu, fanouškům Reds dobře známý Charlie Adam měl ve své sezoně v Premier League 12 gólů a 8 asistencí. Momentálně za United hrající Ashley Young, který je brán jako průměrný nákup manchesterského velkoklubu, za své dvě poslední sezony v Aston Ville zaznamenal 12 gólů a 17 asistencí. Čísla hodná nejdražšího posílení útoku? V žádném případě. Někteří fanoušci tvrdili, že Lallana se ani nemůže dostat do nejlepší sestavy Liverpoolu - přes Hendersona, Coutinha a Sterlinga. A skutečně se tak děje. Adam dokonce ani nezasáhl do zmiňovaného prohraného zápasu proti Newcastlu! Nejdražší posila celého letního přestupového období a největší posílení útoku proseděla celý zápas na lavičce náhradníků. Když za někoho utratíte 23 milionů liber, očekáváte buď mladého hráče (19-20) s potenciálem být světovou hvězdou (příklad Lazara Markoviče, který ve 20 letech přišel za 20 milionů liber - a kvůli Lallanovi a dalším na něho vzniká zbytečně velký tlak, i když si teprve zvyká na novou ligu, kulturu i jazyk) nebo hráče, který je již na hraně se takovou hvězdou stát a to ve věku 21-24. A minimálně by měli být jasným členem základní sestavy. Proto byli Philippe Coutinho a Daniel Sturridge považováni za tak výjimečné obchody - protože Liverpool za ně zaplatil polovinu toho, kolik měli skutečně stát. Luis Suarez přišel do Liverpoolu ve 24 letech, následujících pár vět máte čas tipnout si, kolik za něj  Reds vlastně zaplatili. Kdyby Adam Lallana podobná čísla zaznamenal v 19, pak je jeho cena adekvátní. Lallanovi je však 26 let a za takovou cenu by měl být na hraně světového hráče, podobně jako když do Liverpoolu přišel Suarez - za zhruba 23 milionů liber. Ano, Liverpool FC zaplatil stejnou částku za dva natolik kvalitami rozdílné hráče. A tak se děje, že Adam Lallana není tahounem týmu, kterým měl být. Že se spíše plete do cesty Hendersonovi, Sterlingovi nebo Coutinhovi, případně rovnou sedí na lavičce náhradníků. A tím Rodgersovo (ne)povedené vykoupení Southamptonu nekončí.

Adam Lallana na tiskové konferenci Ligy mistrů před utkáním s Basilejí, které Reds prohráli 0:1.

    Jestli měl Liverpool s něčím v minulé sezoně problém, byla to obrana. Reds mnohokrát uhrávali výsledky jako 6:3, 3:2 či 4:3. Jejich 101 nastřílených gólů jim kazila opačná statistika, Reds totiž obdrželi 50 gólů, nejvíce z celé Top 5 (pro porovnání, vítězové ligy City jich dostali 37, třetí Chelsea dokonce jen 27). Čímž se dostáváme k Dejanu Lovrenovi. 20milionová posila, rovněž ze Southamptonu, měla podle Rodgerse vyřešit problémy LFC s obrannou hrou. Podle manažera LFC se jedná o vůdčí typ, který jeho týmu tolik chybí a všestranného stopera, který pozvedne obranu Reds na jinou úroveň. Jenže. Každý kdo Lovrena sledoval déle než jednu jeho sezonu za Southampton v Premier League (kde rovněž ukázal všechny svoje nedostakty v plné kráse, ale byl krytý defenzivními štíty Schneiderlin - Wanyama) věděl, že Lovren je průměrný stoper, který nehrával ani v Lyonu, že rozhodně není lídrem (rozhazování rukama a řvaní na všechny okolo neznamená vůdcovství) a hlavně že je to stoper na levou stranu. Většina fanouškovské základny Liverpoolu očekávala náhradu za průměrného pravého stopera Martina Škrtela, který sice v sezoně 2013/2014 vstřelil 7 gólů, ale více jich stál. Na levém stoperu se měl prezentovat Mamadou Sakho, který byl právem viděn jako budoucnost středové dvojice LFC. Rodgers měl ale jiné plány. Obranu vybudoval právě kolem Škrtela a přivedl mu nového partnera, který je v podstatě Škrtel 2.0, jen na druhé straně. Oba dva postrádají jakýkoliv smysl pro poziční hru, nejsou dostatečně důrazní, dostatečně chytří, ani dostatečně kvalitní. Dejan Lovren byl od začátku sezony na vině u většiny gólů, které Liverpool FC obdržel. I tak si ale dále drží místo v základní sestavě (i díky tomu, že Sakho je už delší čas zraněný). K velkému potěšení protihráčů, nutno dodat. Obzvláště těch Realu Madrid. Liverpool FC dnes cestuje na Santiago Bernabeu, aby se v Lize mistrů utkal se španělským královským klubem, který již tým od řeky Mersey znemožnil na Anfieldu, kde Reds prohráli 0:3. Napsat, že Real Madrid se ani nezapotil není hyperbolou, ale pouhým faktem. Obrana LFC budila salvy smíchu mezi širokou fotbalovou základnou, tak jako po celou probíhající sezonu. Aby se nám naskytlo pochopení pro Rodgersovu volbu koupit Lovrena za neuvěřitelné peníze, i když to příliš nedávalo smysl, stačí se podívat na několik jeho slov před dnešním zápasem: „Naše obranná hra se dostala pod palbu kritiky. Není ani zdaleka tak špatná, jako se říká. Ano, naše obrana je frustrující, protože děláme spoustu chyb a dostáváme laciné góly. Ale že by byl tým někým rozebrán, to se mockrát nestalo,” říká tak trochu si protiřečící Rodgers, jehož tým prohrál doma s Aston Villou 1:0, venku s West Hamem 3:1, s Basilejí 1:0 a s Newcastlem 1:0. Týmy vás ani rozebírat nemusí, body stojí i právě ty laciné chyby, kterých bylo minulou sezonu tolik a v té momentální nemizí, naopak. Rodgers dále pokračoval: „Když máte útočnou filosofii jako my, tak budete o něco méně úspěšní v obraně, protože nesedíte s 9 hráči za balonem.” To je sice pěkné, ale Manchester City v sezoně 2013/2014 vstřelil ještě o jeden gól více než Liverpool a inkasoval jich o 13 méně. A v té momentální má Liverpool FC gólový rozdíl v lize na čísle 0, takže o nějakou ofenzivní smršť se ze strany Reds skutečně nejedná. Pokud tedy Rodgers skutečně věří slovům, která řekl - a vše nasvědčuje tomu, že ano - není pak těžké pochopit, proč Rodgers zvolil právě Lovrena a proč i nadále ignoruje defenzivní úkony posledního záložníka, v terminologii Rodgerse „kontrolora”, kterého pod jeho vedením hraje 34letý Steven Gerrard.

    Dejan Lovren slaví svůj vítězný gól proti Swansea, který poslal LFC do dalšího kola ligového poháru.

     Po bitvě je každý generál, ale dá se říci, že pokud by Liverpool FC v lednovém přestupovém období v roce 2014 přivedl defenzivního záložníka (což dnes již neznamená tupého hráče s úkolem lámat nohy, stačí se podívat na Busquetse, Martineze, Khediru, ale třeba i Badelje, Carvalha či M'Villu), obdržel by méně gólů a tím pádem vyhrál titul. Brendan Rodgers se rozhodl tento post ignorovat a hrát na něm právě kapitána týmu, Gerrarda. Důvodem je hlavně Gerrardův přihrávkový rejstřík, díky kterému by měl v podstatě řídit celou hru Liverpoolu, podobně jako to kdysi u Reds dělal Xabi Alonso (aby to následně dělal i v Realu Madrid a nyní v Bayernu Mnichov). To je poměrně pochopitelná premisa, nicméně tento hráč také musí být defenzivně disciplinovaný. Jak Rodgers sám řekl, jeho tým nesedí za balonem - hra Liverpoolu většinou vypadá tak, že mezi dva stopery zapadá právě „kontrolor”, tedy Gerrard a krajní obránci se vysunou vysoko nahoru, až do pozic falešných křídel. Liverpool je tak velice zranitelný, pokud celý tým nepracuje tak, jak má. Jak si myslíte, že 34letý Gerrard zvládá výbušné náběhy mladých ofenzivních záložníků? Přesně tak. Problémy však nejsou jen v mezihře či z protiútoku, Liverpool FC je velmi špatně chráněný před vlastní 16kou, kam se dostává spousta odražených balonů, které nesbírá záloha, ale protihráči. Toto je znovu prostor, ve kterém musí být dominantní „kontrolor”. V případě Gerrarda se tak znovu neděje. Pokud by za sebou Gerrard měl kvalitnější stopery, zřejmě by místo 5 gólů Liverpool inkasoval třeba jen 2 nebo 3. Jenže nemá, má za sebou duo Škrtel - Lovren, pozičně jasně nejhorší stoperské duo z Top 7. To znamená spoustu potíží i pro nepříliš jistého Simona Mignoleta v bráně a na pohromu je zaděláno. Rodgers ale věděl, do čeho nově příchozí stoper půjde. A vybere Lovrena, který měl pravděpodobně to nejlepší krytí z celé ligy. Ale Liverpool i s Gerrardem na této pozici málem vyhrál ligu, říkáte si. Ano, málem. To je velmi důležité slovo. To zaprvé. Zadruhé, když Liverpool málem vyhrál ligu, tak se opravdu prezentoval ofenzivní smrští. Arsenal na Anfieldu během prvních 20 minut prohrával 4:0. To týmům obyčejně moc nepřidá a po zápase bylo již v prvním poločase, Gerrarda tak neměl kdo otestovat. Navíc, hnán vidinou titulu, se Gerrard mnohdy vyhecoval k velmi dobrým výkonům, které jsou ale po většinu sezony v jeho věku neudržitelné. Když přišly na řadu kolapsy proti Palace a Chelsea, bylo již pozdě. Útok vyhrává zápasy, obrana tituly, říká se. V případě Liverpoolu FC to tak platilo. A o to více platí momentálně. Odchodem Suareze a příchodem Lallany a Balotelliho se Liverpool v útoku oslabil, ale obranu nechal stejně průměrnou, možná i horší. Čí je to vina? Samozřejmě manažera.


Zvládne Brendan Rodgers jako první manažer v historii LFC postupně upřednostňovat ostatní hráče (jako např. vícekapitána týmu, Hendersona, na obrázku vlevo) na úkor klubové legendy?


    Tento komentář není óda na vyhazov manažera LFC. V žádném případě. Rodgers dostal LFC zpět, kam patří, ale zdá se, že si při své nezkušenosti ukousl až příliš velké sousto. Ve svém novém kontraktu vyžadoval větší kontrolu nad přestupy (do té doby o nich rozhodovala přestupová komise složená z předních scoutů a dalších odborníků) i nad dalšími věcmi v klubu. V sezoně 2013/2014 se soustředil pouze na koučing a byl dva body od titulu. Momentálně zasahuje do více věcí a je na sedmém místě. Ano, po pouhých 10 zápasech, s novým kádrem, ale přeci jen se stejnými chybami. Rodgers již několikrát dokázal, že LFC nemůže hrát s dvoučlenným středem zálohy, protože Gerrard ho není schopný uběhat. Spousta Angličanů Gerrarda nemusí kvůli jeho výkonům v reprezentaci, které byly o dost horší než v Liverpoolu. Čím to? Gerrard za Albion nastupoval ve dvoučlenné záloze, na kterou nikdy nebyl dostatečně defenzivně disciplinovaný. Bývalý manažer Liverpoolu, Rafael Benitez, to poznal a vytáhl Gerrarda z hlouby pole více dopředu, nejdříve na pravé křídlo a poté na podhrot. Gerrard zažíval nejlepší roky kariéry v LFC. A stejně tak Liverpool, protože středovou dvojici tvořilo duo Alonso - Mascherano, ofenzivně ale hlavně defenzivně disciplinovaná dvojka. Nicméně se všemi těmito důkazy Rodgers od začátku sezony s Liverpoolem hraje formaci 4-2-3-1, která dvoučlennou zálohu s Gerradem zahrnuje. Již zmíněný nejlepší zápas sezony, vítězství 3:0 nad Tottenhamem, Liverpool odehrál se 4-4-2 diamantem (kterému momentálně zoufale chybí Sturridge). S formací 4-2-3-1 se Liverpoolu zoufale nedaří, jejich fotbal je takřka nekoukatelný a nepřináší ani body. Rodgers ji však neustále týden co týden praktikuje. Proč? To ví zřejmě jen on. Pokud se podíváme na hráče přivedené v letním přestupovém období, je jasné, že Rodgers nechtěl hrát diamant tak jako v minulé sezoně, kdy nad jeho špicí nastupovalo duo SAS, ale spíše 4-3-3. Emre Can, Rickie Lambert a Adam Lallana jsou pravděpodobně jediní hráči, kteří mohou hrát 4-2-3-1 a nebýt nijak omezení. Lazar Markovič, Mario Balotelli, Divock Origi, ale i současní hráči jako Daniel Sturridge, Raheem Sterling nebo Philippe Coutinho jsou nejlepší ve 4-3-3. Tříčlenná záloha je vzhledem k neposaditelnosti Gerrada pro LFC nutností, Rodgers ji ale neustále ignoruje. Stejně tak fakt, že Raheem Sterling, Philippe Coutinho a Lazar Markovič ze sebe nedostanou ani polovinu toho, jako když by hráli 4-3-3. Tohle je něco, co Rodgers v minulé sezoně dokázal změnit v průběhu jednoho zápasu. Okamžitě poznal, kde je chyba a jedním či dvěma střídáními ji dříve či později vyřešil. Proč tak nedělá nyní? Doléhá na něj tíha Ligy mistrů a širokého kádru? Bývalý asistent Alexe Fergusona v Manchesteru United, Rene Meulensteen, který za jeho působení u největšího rivala LFC vyhrál 3x ligový titul, 2x ligový pohár a jednou Ligu mistrů, Rodgerse otevřeně kritizoval za nedostatek zkušeností v jeho trenérském kádru: „Má kolem sebe lidi, kterým věří, a o kterých si myslí, že jsou ti správní. Ale já osobně si myslím, že by mu pomohlo, kdyby měl ještě někoho, kdo to zažil [Ligu mistrů], kdo to zná a pohyboval se v tom. Jeho trenérský tým je stejně nezkušený jako on. Hrát v Premier League a v Lize mistrů, to vyžaduje úplně jiný rytmus, úplně jiný herní styl a jiný management týmu v průběhu týdne. To jsou věci, které musíte vědět a je možné, že je Rodgers a jeho tým nevědí.” Rodgersovi by se pomoc rozhodně hodila. Ať už na pozici v trenérském týmu nebo na pozici "DoF", což je zkratka pro anglický výraz Director of Football (v překladu fotbalový ředitel), který řídí vyjednávání na přestupovém poli. Samotný Rene Meulensteen je sice ex-United, ale rozhodně by byl pro Liverpool FC obrovskou posilou.

Brendan Rodgers má před sebou nelehký úděl.

     Rodgers a Liverpool ale nejsou jedinými týmy, kterým se nedaří. Everton, Tottenham, Manchester United, ale i Arsenal či Borussia Dortmund. Kloppův Dortmund je v Bundeslize dokonce až na předposledním 17. místě. Znamená to, že je Jürgen Klopp špatný manažer? Jistěže ne. Stejně tak jako v případě Brendana Rodgerse. A fanoušci Liverpoolu FC tohle dobře vědí. A jejich trpělivost je pravděpodobně svatější než u jakéhokoliv jiného týmu. Nicméně Rodgers by měl alespoň ukázat, že je schopen poučit se z chyb. Je jasné, že sezona Liverpoolu se postupně zlepší, to už je u týmu z Anfieldu tradicí, ale fanoušci platí velké peníze, aby mohli vidět svůj oblíbený klub a své oblíbené hráče a zatím se jim dostává jen nezáživných výkonů bez nadšení s tvrdohlavým manažera, který se týden za týdnem opakuje. Právě v takové době je ale trpělivost zřejmě nejdůležitější. Svou daň si jistě vybrala i nesmírně náročná předsezonní příprava poznamenaná Mistrovstvím světa v Brazílii a tour po USA. Tato příprava je zaměřená tak, aby hráči „vybuchli” ve druhé polovině sezony. Otázkou však zůstává, zda nebude již na splnění předsezonních cílů, tedy opětovné umístění v Top 4, příliš pozdě. Pro samotného Rodgerse pak tato sezona představuje další výzvu, která ho může posunout na další úroveň a pomalu mu zařizovat místo mezi manažerskými velikány LFC. Zda tento nelehký úkol zvládne nebo bude jeho gilotinou, ukáže až čas. A i když nás tedy zatím u Liverpoolu FC a i dalších výše zmíněných týmů nečeká fotbal plný fotbalové poezie, bude zajímavé sledovat, jak se budou jednotlivé kluby v sezoně vyvíjet a stoupat či klesat tabulkou. Hráči Brendana Rodgerse podstoupí náročnou zkoušku již tento týden, kdy dnes večer vyběhnou proti Realu Madrid na Santiago Bernabeu, aby následně v sobotu přivítali na Anfieldu lídra Premier League, Chelsea. Těžko si představit těžší test. A nebo lepší odrazový můstek?


*Statistiky a některá další čísla převzána z webu squawka.com*
úterý 4. listopadu 2014
Publikoval: Martin Kopecký
Žádný komentář

Roy Hodgson není fotbalový romantik.

Komentář Fotbalové poezie k situaci v anglickém národním týmu před zápasem s Itálií.

Roy Hodgson, manažer anglické fotbalové reprezentace.
    
    Žijeme ve světě, kde David Moyes trénoval Manchester United. Proto možná není překvapením, že jednu z nejznámějších a nejrespektovanějších reprezentací světa, hrdý Albion, vede Roy Hodgson. Manažer, jehož největšími úspěchy jsou dvě finále v Evropské lize: jednou s Interem Milán, podruhé s Fulhamem. Manažer, který si po jeho neúspěšném tažení v křesle Liverpoolu FC, kdy byl odvolán po pěti měsících, stále myslí, že v celkově nejúspěšnějším anglickém klubu vykonal dobrou práci a potřeboval jen více času. V klubu, který se za jeho vlády nacházel dokonce v sestupovém pásmu. V klubu, kde důležití a zkušení hráči otevřeně kritizovali svého manažera. V klubu, kde i tak loajální fanoušci, jakými jsou ti liverpoolští, chtěli trenéra odvolat po polovině sezony. A vedení Liverpoolu FC jim vyhovělo. Hodgsonova odměna? Vedení anglické fotbalové reprezentace.

   Počáteční reakce veřejnosti byly podobné těm liverpoolských fanoušků v době, kdy byl Hodgson jmenován. „Konečně Brit, konečně domácí manažer,”ozývalo se ze všech stran. Ne nadlouho. Roy Hodgson skutečně je zastáncem anglického pojetí fotbalu. Toho z 80. let 20. století. Fotbal se ale mění, vyvíjí. Dokonce i tvrdá a nekompromisní anglická Premier League čím dál více sází na moderní pojetí fotbalu, nejen na evropské scéně (kde je to v podstatě nutností), ale i při ligových zápasech. Doby jednoduchých formací s malým a velkým útočníkem a typickými křídly jsou dávno pryč. Ne však pro Roye Hodgsona. Ideálním příkladem je právě uplynulá sezona Premier League. Ve světle ramp se ocitl hlavně jeden tým: Liverpool FC.

Liverpool FC, 2013/2014, ilustrační foto.

    Překvapení sezony, které až do jejího konce - byť neúspěšně - bojovalo o titul, udivovalo diváky na celém světě velmi atraktivním fotbalem plným gólů. Co je však možná ještě překvapivější? Jejich trenérem je Brit a jádro jejich týmu tvoří angličtí hráči.  Anglické pojetí fotbalu? Ano, ale v jiné definici. Manažer Liverpoolu FC, Brendan Rodgers, je bojovníkem vůči mýtu, že angličtí hráči nejsou dostatečně techničtí, jako např. hráči z jižanských států. Sází na pragmaticko-romantický přístup k tréninku a povelům na hřišti. Hráči musí bojovat na 100 %, dodržovat taktické pokyny, ale zároveň mají dostatek volnosti na to, aby si fotbal maximálně užívali - a tím bavili i diváky. Daniel Sturridge, Raheem Sterling, Jordan Henderson, Steven Gerrard, Glen Johnson, Jon Flanagan, všichni tito Angličané hráli dost možná nejtechničtější fotbal celé Evropy v sezoně, ve které Liverpool FC nastřílel úctyhodných 101 gólů (48 z nich vstřelili právě Angličané). To je o jeden gól více než dala FC Barcelona a o tři méně než se podařilo nasbírat Realu Madrid.  Není překvapením, že právě hráči LFC tvoří základ Albionu pro Mistrovství světa v Brazílii. Nicméně již v přípravě na šampionát bylo vidět, že i takto rozjetý stroj se dá přibrzdit, neobsluhuje-li ho správný technik. Roy Hodgson není fotbalový vizionář, není fotbalovým romantikem bažícím po bavení diváků. Je manažerem, u něhož - podobně jako u Josého Mourinha - platí pořekadlo „účel světí prostředky”.  Na rozdíl od Special Onea ale Hodgsonovy prostředky žádných větších úspěchů nedosáhly.

    V přátelských zápasech tak Hodgson vzal 5 hráčů fantastického Liverpoolu a zazdil je tak, že je svět nepoznal od jejich klubové formy. Aby nezůstalo jen u hráčů Liverpoolu, fantastickou sezonu zažil i mladý hráč jejich městského rivala, Ross Barkley. Tento 20letý mladík z Evertonu FC byl ozdobou a jiskrou Premier League. Roy Hodgson o něm nedávno prohlásil následující: „Ross Barkley je nepochybně talentovaný fotbalista, ale musí si uvědomit zodpovědnost. Každá chyba může rozhodnout zápas.” Barkleyho se okamžitě zastal jeho klubový manažer, Roberto Martinez: „Je to hloupost. Ross musí hrát a musí se ze svých chyb učit. Jedině tak může vyspět.” Trenér LFC, Brendan Rodgers, pak zaujímá hráčskou filosofii „buďte odvážní na balonu; hrajte míče, které by se ostatní báli zahrát”. To je nesmírný rozdíl. Jenže odvaha, volnost, jiskra a nápad, to není nic, co by měl Roy Hodgson zapsáno ve svém obstarožním fotbalovém slovníku, který se soustředí na zataženou obranu a velmi statický pohyb mužstva. Zápasy anglické reprezentace takřka vždy musí rozhodnout individuální brilance některého z hráčů (jako Sturridgeova naposledy v přátelském zápase proti Peru). Roy Hodgson tak dělá velkou chybu, obzvláště v roli reprezentačního trenéra - nepřizpůsobuje taktiku na tělo hráčům tak, aby z nich dostal to nejlepší, ale naopak se snaží donutit hráče podléhat jeho taktice. Příkladem může být znovu útočník Daniel Sturridge, který v Premier League za Liverpool FC zažíval  na hrotu útoku v zakončení bezprecedentní sezonu v celé historii této soutěže, aby byl následně Hodgsonem umístěn na pravé křídlo.

   Albion má momentálně k dispozici fantastické hráče, ale dost možná nejhoršího manažera - v přímé úměře ke kvalitě kádru - na celém MS 2014. Jejich prvním soupeřem je Prandelliho Itálie. Pravý opak fotbalu, který vyznává Roy Hodgson. Stejně jako Albion má i Itálie kádr plný nápaditých hráčů, kteří sice hrají v spíše defenzivněji pojaté taktice, nicméně dokážou vykouzlit krásnou fotbalovou podívanou, plnou nádherných momentů a exekucí geniálních myšlenek, protože Prandelli jim to dovolí. Přizpůsobí taktiku tak, aby tito elegantní fotbalisté, tito fotbaloví poetové, dokázali využít své nenapodobitelné vlastnosti na maximum.  Hodgson pochopitelně zareaguje tak, jak by každý správný manažer měl - pokusí se tyto italské hrozby eliminovat. Nikoliv však geniální taktikou ala Mourinho nebo Klopp. Bude se snažit fotbalovou grandióznost Itálie zničit svým pojetím, které bychom neměli problém naordinovat ani my. Hodně napoví už úvodní sestava Anglie. Roy Hodgson má ve svém kádru k dispozici hráče jako Raheem Sterling nebo Ross Barkley - ano, jedná se o dva mladíky, avšak o takové mladíky, kteří by Albionu mohli dodat onu potřebnou jiskru. Ve svém klubovém působení dokázali, že se na sebe nebojí vzít zodpovědnost, navíc v sobě oba mají dostatek kreativity, rychlosti i gólů. Raheem Sterling patřil v závěrečné fázi sezony k nejlepším hráčům anglické ligy, ale Hodgsonův pohled na fotbal mu nezaručuje základní sestavu. A pokud přeci jen ano, existuje velká možnost, že bude svázán pokyny, které mu nedovolí naplno prokázat svůj nepopiratelný talent.

Raheem Sterling, góly a asistence 2013/2014.

     Jistým pozitivem Hodgsonova momentálního přístupu je fakt, že v základní sestavě vedle sebe nastupují Jordan Henderson a Steven Gerrard. Tedy dva záložníci, kteří se velmi dobře znají z Liverpoolu FC a odehráli vedle sebe celou sezonu. Bohužel pro ně však v jiném trojúhelníkovém rozestavení zálohy, než na které jsou zvyklí, a které jim nejvíce vyhovuje. Proč? Protože Hodgson znovu odmítá svou taktiku přizpůsobit hráčům. Nikdo netvrdí, že anglická reprezentace musí hrát jako Liverpool FC. Ale že je třeba dát hráčům určitou volnost. Že je třeba nebát se zariskovat a místo např. velmi nevýrazného Waynea Rooneyho postavit jednoho z dvojice Sterling/Barkley. Že je třeba nechat hráče riskovat, nechat je být odvážnými a nekritizovat je za každou troufalou, ale o to krásnější přihrávku, i když může vést k chybě. Podobně jako jeho dnešní soupeř, Cesare Prandelli, který na Mistrovství světa vzal zázrak uplynulé sezony, 24letého Cira Immobileho, a kterého dost možná v zápase proti Anglii uvidíme. Prandelli o něm navíc nemluví jako o mladém a nezkušeném hráči, který naposledy před uplynulou sezonou zářil ve druhé lize (podobně jako Hodgson např. o Barkleym), ale jako o plnohodnotném členu týmu, který bude použit v závislosti na ordinovaném herním projevu Squadry Azzury. Immobile není zkušený harcovník a nebude na něho nahlíženo jako na zásadní oporu týmu, což z něj znatelně sundá tlak a dovolí mu tak uvolněnější hru. Italský národ a média vzpomínají na Tota Schillaciho, benjamínka národního týmu z roku 1990, kdy se Mistrovství světa konalo právě v Itálii, a kdy Schillaci skončil jako nejlepší střelec šampionátu. Proč by něco podobného nemohlo fungovat i u mladíků Anglie? A hlavně, proč toho nevyužít?

 Tady na Fotbalové poezii je nám hráčů Albionu vlastně líto. Spousta z nich je na vrcholu kariér a jsou součástí týmu, který je schopen vítězit. Schopný zahodit rivalitu Premier League za hlavu, schopný dokonale zkombinovat mladou výbušnost a nadšení se zkušenostmi a pevnými nervy. Jenže nic z toho v Brazílii zřejmě z anglické strany neuvidíme. Roy Hodgson totiž divákům a hráčům upírá základní fotbalové komodity: radost a zábavu. Možná jsme příliš kritičtí a možná nás Roy Hodgson a celá anglická reprezentace překvapí. Precedens ale mluví jinak a jediné, co nás nutí věřit, jsou fotbaloví poeti v nás. Hodgsonův zastaralý přístup se však ve skupině s nebezpečnou Itálií a nevyzpytatelnou Uruguayí (která navíc disponuje nejlepší střelcem Evropy, Luisem Suarezem) může vymstít a hrdý Albion by tak znovu okusil hořké slzy neúspěchu.

   
sobota 14. června 2014
Publikoval: Martin Kopecký
Žádný komentář

Dvě města; dva šampionáty.

Odvrácená tvář fotbalového Mistrovství světa v Brazílii. Překlad článku Jamese Younga pro ESPN.


Nepotřebujeme MS, potřebujeme vzdělání, zdravotnictví a hlavně respekt!

    Sychravý nedělní večer v brazilském Manausu, či v kterémkoliv jiném brazilském městě, naskytuje ideální příležitost k vyzvídání o sociálních problémech, které jizví obyvatele země. Daleko od Teatro Amazonas (operní dům) a bohémských větrů na přilehlém náměstí Praca Sao Sebastiao, se ulice pomalu vyprazdňují a atmosféra houstne. Zatímco vyšší střední třída obyvatel je zalezlá ve svých přepychových bytových komplexech nebo nakupuje v rozlehlých a drahých nákupních střediscích, bezdomovci žebrají o drobné.

    Mezi těmito mihotajícími se stíny naskytuje bar Caldeira na Rua Jose Clemente vítanou oázu světla a hluku. Bar má svou historii - byl založen roku 1963 a zdi jsou pokryty fotografiemi velkého brazilského básníka a textaře, Vinicia de Moraese. Nad hlavami návštěvníků duní melodie rytmické samby. Na přední straně budovy visí vlajky všech osmi zemí, které budou v Manausu hrát během nadcházejícího Mistrovství světa. Za několik dní se fanoušci Anglie a USA, stejně jako Hondurasu, Portugalska, Kamerunu, Chorvatska, Itálie a Švýcarska budou před zápasy, stejně jako po nich, scházet právě tady. Ale jaká panuje v Manausu nálada teď? Před startem světového šampionátu? Ne úplně dobrá, zdá se.


    „Brazílie nemá infrastrukturu na to, aby mohla hostit Mistrovství světa,” říká Beatriz Raposo, studentka, která popíjí v baru.  Její kamarád, Matheus Carneiro, souhlasí: „Kdybych se mohl vrátit v čase, nehlasoval bych pro Brazílii jako pořadatelskou zemi. Stadion se po mistrovství nevyužije a náklady na jeho stavbu jsou neuvěřitelné. Vláda nám říká, jak díky nastávajícímu fotbalovému svátku opravuje silnice a veřejné prostory, ale to jsou věci, které by vláda měla dělat přirozeně, tak jako tak.” Jejich další povídání dává jasně najevo vnitřní rozpor, které představuje i Mistrovství světa v Brazílii. Neustálá frustrace nad skoro až ústavně zakotvenou leností a neschopností vládních orgánů země zápasí s vlastní pýchou na ty nejlepší vlastnosti, které jejich země může nabídnout. Jednu z nich právě zažívám na vlastní kůži - obrovskou přátelskost místních obyvatel. Co zažijí turisté, kteří přijedou do Manausu? Jaký bude jejich první dojem? „Dostane se jim skvělého přivítání,” říká Matheus a Beatriz jen přikyvuje.

    Ve městě jako Manaus hrají role také regionální rozdíly. Brazilská ekonomika a média jsou nejsilnější na ose Rio de Janeiro - Sao Paulo, v jihovýchodní části země a lidé z Manausu cítí, že jsou „cariocas a paulistas” často přehlíženi. Brazilská vláda chtěla mistrovství rozvrhnout do co nejvíce měst po celé zemi, konkrétně do dvanácti. „Lidé v Riu a Sao Paulu nevědí o Manausu nic. Myslí si, že je to jen džungle. Ale to není pravda, Manaus je velké město. Šampionát nám zlepší image,” říká novinář Daniel Amorim. Na druhou stranu se objevují i stížnosti, jako ta od místního muzikanta, Pabla Arauja: „Práce spojené s mistrovstvím úplně odstavily jiné, do budoucna důležitější stavby. Například jednokolejku spojující město s letištěm.”

    O pár metrů dále je však nálada o něco veselejší. Alan Pessoa je podnikatel, o něco starší než ostatní popíjející tady v baru Caldeira, ze kterého čiší nadšení nad zlepšující se situací tvrdě pracující nižší střední třídy: „Je spousta věcí, které se o Manausu neví. Byli jsme např. prvním brazilským městem, které mělo v ulicích elektrické osvětlení. Mistrovství světa městu jen prospěje. Milujeme zde fotbal stejně jako lidé všude jinde v Brazílii.”

    Problém, kterému brazilská vláda (a tím částečně i FIFA) čelí, jsou negativní stránky šampionátu: zpoždění, přílišné utrácení a překračování povolených výdajů, úmrtí na staveništích, nucené vystěhování rodin z domů v prostorech nově budovaného stadionu, politické protesty a otázka finančního břemene měst jako Manaus, Brasilia nebo Cuiaba. Všechny tyto stinné stránky jsou jasně zřetelné. Naopak ty pozitivní leží v o něco nejasnějších barvách. Oficiální vládní odhady tvrdí, že Brazílii v době konání fotbalového mistrovství navštíví až 600 000 turistů, a že samotná událost vytvoří 710 000 pracovních míst. Ale k přesvědčení skeptické společnosti bude potřeba víc než jen matematických odhadů. Dokonce i politici začínají lehce ztrácet původní přesvědčení. Starosta Manausu, Arthur Virgilio,  v nedávném interview pro stránku O Globo řekl, že navrhl guvernérovi spolkového státu Amazonas, Jose Melovi, aby po skončení šampionátu prodali stadion Arena Amazonia soukromé osobě: „Nechat si ho by bylo plýtvání. V Amazonas se fotbal tolik nehraje. Pokud stadion dokážeme prodat, můžeme tento kyselý citrón proměnit v sladkou a osvěživou citronádu.”



    Virgilio dále ve stejném interview tvrdí, že by se nejraději setkal se zástupci hotelových a turistických sektorů a ujistil se, že nenastane tzv. „syndrom Noemovy archy”. Tento jeho vlastní výraz slouží k popsání situace, kdy se vlastníci podniků uchýlí - ve vidině rychlého zbohatnutí - k vysokému nastřelení cen, čímž poškodí vyhlídky města na dlouhodobější zisky z turistického ruchu.


    Manaus - a vlastně celé Brazílie - nakonec čelí stejnému popírání. Jejich problémy totiž nejsou způsobeny konajícím se Mistrovstvím světa, ale nedostatkem investic do infrastruktury, bydlení a dalších veřejných služeb. Světový šampionát zřejmě městu příliš neublíží (i když peníze utopené v Arena Amazonia mohly být jasně využity lépe a prospěšněji), ale ani nevyřeší jeho problémy. A zatímco tyto problémy přetrvávají i s blížícím se turnajem, debata nad moudrostí rozhodnutí pořádat Mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii jen tak neutichne.

(http://www.espnfc.com/fifa-world-cup/4/blog/post/1868297)
úterý 10. června 2014
Publikoval: Martin Kopecký
Žádný komentář

Ztracený syn? Ne tak úplně.

Překlad zajímavého pohledu fanouška Barcelony, aneb proč je Cesc Fabregas hráčem, který v posledních letech nejvíce poškodil FC Barcelonu.




    Momentální reimaginace Cesca Fabregase jako skvělého a důležitého hráče, namísto toho břemene kterým byl v závěru uplynulé sezony (a ve valné části jeho barcelonského angažmá), mě donutila v krátkosti sepsat můj názor na jeho osobu. Cesc je podpisem, který v posledních letech nejvíce ublížil Barceloně. Není nejhorším podpisem. To je něco jiného. Nejvíce poškozujícím. 2011: Barcelona je nejlepší tým na světě. Někteří novináři dokonce polemizují o nejlepším týmu vůbec. Tehdejší trenér, Pep Guardiola, se z Arsenalu snaží podepsat odchovance Barcelony, Cesca Fabregase. Ten nakonec do klubu skutečně přichází. Svou kariéru u Blaugrana začal ideálně: přívalem gólů a asistencí, přičemž se zdá, že si velmi rozumí s Messim. Jenže. Způsobem této kooperace s nejlepším hráčem světa je od Fabregase velmi lehkomyslný. Rychle se ze zálohy vydává na výlety vpřed, čímž odkrývá okénka, která tým dělají zranitelným. Jakmile na tento fakt přijdou ostatní týmy (v řádu několika měsíců), začnou tato okénka (slabiny) v záloze využívat. Pep se tedy rozhodne posunout Cesca více do útoku. Tím barcelonský útok přichází o jednu ze svých největších zbraní: rychlost. Přední linie Barcelony je s Fabregasem o řád pomalejší. Cesc hraje z levého křídla, přičemž se stahuje velmi hluboko, kde překáží Iniestovi a doslova narušuje jeho hru a formu. Přestává také dávat góly. 

    Celá situace vyústí ve střídání proti Valencii, kdy je Fabregas stažen ze hřiště, následně prohodí několik slov s Guardiolou, který ho poté rukou naštvaně odhodí. Incident je sveden na přátelské postrkování, jelikož v záběru je zřejmé, že se Fabregas směje, nicméně všichni v klubu (a ti blízko kolem) vědí, že to tak není. Pep byl skutečně naštvaný. Nicméně, byl to právě Pep Guradiola, který tak usiloval o podepsání Fabregase a tak se musel pokoušet o to, aby tým fungoval i s ním. Neustále ho hrál a Cesc neustále pokračoval ve svých mizerných výkonech. Pouhou jednu sezonu poté, co byla Barcelona nejlepším týmem na světě, dokázala vyhrát pouze jeden pohár a Pep Guardiola rezignoval na pozici manažer FC Barcelony. Před tím než se Pep uchýlil k tomuto kroku, identifikoval Fabregase jako jednoho z hráčů, kteří by měli být v létě prodáni. Jenže to nebylo možné. Na klub byl příliš velký tlak. Cesc Fabregas představoval návrat ztraceného syna, navíc stál příliš mnoho. 

    Vynucená snaha nalézt Cescovi za každou cenu jakékoliv místo v týmu, ovlivnila hru a formu takřka všech ofenzivních hráčů Barcelony. Od zálohy až po útok. Nakonec, hráčem který byl tímto nejvíce zasažen, byl Thiago Alcantara. Thiago nastupoval i se Cescem na hřišti, ale rozhodně ne v takové míře, v jaké si zasloužil a v jaké nastupovat měl. To se nakonec týmu vymstilo i z finančního hlediska, jelikož Alcantara měl v kontraktu jasně vytyčené podmínky ohledně počtu nastoupení za FCB, pod hrozbou pokut při nedodržení.

    2012/2013: Vzorec pokračuje. Fabregas je stavěn na všechny možné pozice, má několik dobrých zápasů, ale hlavně spoustu špatných. Co je ale nejhorší, za Cescovu nejlepší pozici je náhle považovaná tzv. "false 9" (tedy falešný útočník, termín spojený hlavně se španělským fotbalem, kdy tým nehraje na klasického útočníka, ale jeho místo zaujímá např. ofenzivní záložník či spíše podhrot; v anglické Premier League tento styl několikrát předvedl manažer Liverpoolu FC, Brendan Rodgers). Ale. "False 9" funguje nejlépe s Messim. Ten dokáže skvěle přihrávat, dávat góly, je rychlý, patří mezi nejlepší driblery světa a má vrozený instinkt zabijáka, co se poziční hry týče. Na druhé straně Fabregas dokáže skvěle přihrávat a... oh. Takže Cesc tráví nejvíce času znovu na levé straně. Iniesta, Pedro, Alexis Sanchez, ti všichni trpí. Ofenzivní linie Barcelony je napůl zmrzačená. Když je Fabregas posunut zpět do zálohy, prokazuje, že se stále neadaptoval a neustále podniká své lehkomyslné a sobecké výlety vpřed, aniž by myslel na tým. Barcelona v této sezoně sice nakonec dokáže získat titul, a to s velkým počtem bodů, ale nic si nenamlouvejte. Titul byl dárkem od Josého Mourinha. Mourinho zničil dynamiku a atmosféru v Realu Madrid tak důkladně, že se jejich tým titul vzdal již v prosinci. Pokud by královský klub vyvinul na Barcelonu byť jen minimální tlak, mohli bychom sledovat postupný rozpad Barçy. Tým vypadal křehce jako praské sklo. Cesc stále nenabízel nic než problémy. 

    Přichází léto a po loňské velké ztrátě je na řadě další. Klub se rozhodne prodat Thiaga, největší a nejpříslibnější talent barcelonského fotbalu. Celý obchod byl komplikovaný a nebyl způsoben jen nedostatkem herního času, který byl Thiagovi v Barceloně nabídnut. Ale Thiago se měl stát hlavním článkem našeho týmu. On měl být tím hráčem nové generace, nikoliv Cesc Fabregas. Thiago tak odchází do Bayernu Mnichov za polovinu jeho skutečné hodnoty. Na vině je jak předsednictvo klubu, tak Tito, který ho ani zdaleka nehrál tolik, kolik měl. Konečný důsledek je ale stejný a velkým důvodem jsou Thiagovy dva ztracené roky hraní a rozvoje, které mu svou přítomností zablokoval Cesc. A teď už k uplynulé sezoně.

    Znovu, na začátku sezony, měl Cesc několik dobrých vln. Znovu sem tam vypadal po boku Messiho dobře. Nicméně nebyl ani druhou nejlepší možnou volbou na "false 9", tou byl Neymar. Díky jeho počáteční formě ho Tata neustále stavěl. Jenže "Fabregasův vzorec" se objevil i tentokrát. Pod Pepem Guardiolou byl tým Barcelony známý tím, že jeho vrcholné výkony přicházely koncem sezony. Přes leden a únor se mužstvo trápilo, ale příchodem března, dubna a května doslova explodovalo a dominovalo jak Španělsku, tak Evropě. To skončilo v sezoně 2011-2012 a Cesc Fabregas byl velkou příčinou. Víte, jeho vzorec byl totiž anti-Guardiolovský. Dobře začne, ale posléze upadá až propadne do průměru. To je vidět hlavně v pozdních důležitých zápasech, ve kterých jde o všechno a na hráče je vyvíjen velký tlak. Uplynulá sezona byla perfektním příkladem: Při El Clásicu na Bernabeu byl Cesc hrozný. Finále Copa del Rey? Příšerný! Oba dva zápasy Ligy mistrů proti Atléticu Madrid? Naprosto odporný! Po každém z těchto čtyř zápasu (ale i po mnoha zápasech před nimi) byl všeobecný konsensus jasný: Cesc Fabregas nepatří do základní sestavy FC Barcelony. On byl hlavní důvodem, proč se týmu nedařilo. Proč ten velkolepý stroj nefungoval jako dřív. Jedno z koleček zkrátka nevědělo, jak spolupracovat s ostatními tak, aby chod mašiny probíhal klidně a hladce. Pokaždé když byl vystřídán se herní projev zlepšil, ale vždy jen málo a vždy až příliš pozdě. Jeho výkony stály Barcelonu mnohá vítězství. 

    A tak je tu velké nic. NIC. Od nejlepšího týmu světa ke konkurentům v boji o titul týmů z Madridu. To vše během tří sezon. Ano, za touto situací stojí i velká spousta dalších faktorů, ale Cesc Fabregas byl a je jedním velkým batohem plným zklamání a problémů. V každé z po sobě jdoucích sezon hrál víc a víc a tým stále více upadal. Ano, další faktory, ale nepovažuji to za náhodu. Tato spirála směrem dolů začala v době, kdy Barcelona přivedla nazpět hráče, který již dříve nezapadl a nebyl chtěným. Klub ho koupil jen proto, že to byl skvělý hráč a myslelo se, že do Barcelony patří. Ale v tvrdé a nemilosrdné Premier League ztratil vše, co se FC Barcelona snaží hráčům od mala vštípit. Ztratil disciplínu a cit pro poziční hru, věci tolik potřebné pro dynamického záložníka Blaugrany. Nechává otevřená okénka tam, kde si je tým nemůže dovolit. Aby se tato okna zacpala a Cesc přesto zůstal v týmu, se manažeři pokoušeli přizpůsobit jiné hráče včetně Lionela Messiho tak, aby z Fabregase dostali více. Pokud hýbete jedním z nejlepších hráčů všech dob tak, aby se přizpůsobil někomu jinému, je načase aby ten někdo jiný odešel. 

    Na všechno zmíněné bych mohl zapomenout, mohl bych odpustit. Kdyby zde však byla byť jen jediná známka toho, že se Cesc Fabregas učí, že se adaptuje. Ale za tři sezony tu není žádná. Lidé o něm mluví jako o Xaviho dědicovi. Ano, Xavi se také hodně hýbe, ale velmi úsporně, velmi konzervativně (v rámci týmových náležitostí a pravidel), velmi chytře. Cesc se nazdařbůh vydává vpřed a nechává za sebou mezery, které škodí celému týmu. Nikdy nezapadne. A pokud se nedokázal poučit za tři uplynulé sezony, proč si lidé nyní myslí, že tak zvládne učinit za jedno léto? Je nutné si uvědomit, že Fabregas nemá stejné základy, jako ostatní hráči. Je vitráží v budově, která není kostelem. Krásným, ale nesmyslným kusem něčeho, co nezapadá do zbylé architektury. 

    Hráč za 40 milionů liber by měl být cítit ve velkých zápasech. Cesc je v nich nevýrazný a svou reputaci zachraňuje hat-tricky proti týmům jako Mallorca. A pak se lidé uchylují ke statistikám a ukazují na jeho góly a asistence. Jeho statistiky momentálně převyšují ty Iniestovy. Vyměnili byste je? Ani za mák. Cesc hrál v útoku či ofenzivní části zálohy po celé tři sezony. Když jsem zjišťoval, kdo za tu dobu dal klíčové góly (ty, které nás dostaly do vedení, dorovnaly skóre nebo dopomohly snížit výsledkový deficit), došel jsem u Fabregase k číslu 14. To je pouze o 4 góly více než dal Adriano a jen o jeden více než Xavi. Je to také o dva méně než dal Pedro a o celých 13 méně než vsítil Alexis Sanchez.

    Po dalším výzkumu vychází najevo, že Cesc Fabregas ve svých třech sezonách v Barceloně, nastoupil během období od února do května k 62 zápasům. V nich vstřelil pouhých 5 gólů. V 74 % z těchto zápasů nevstřelil gól a ani na něj nepřihrál. Velice nelichotivá statistika. Momentálně se Fabregasovo jméno skloňuje s příchodem do Chelsea. Není příliš velkým tajemstvím, že José Mourinho Fabregase nechce, ale Abramovič naopak ano. Jak Mourinho, který se na defenzivu soustředí ještě více než barcelonské týmy, snese Fabregasovu nedisciplinovanost? Nechá ho jako velký podpis hrát v záloze podobně jako Guardiola a bude přihlížet tomu, jak jeho tým strádá? Nebo mu dokáže najít pozici, kterou jiní objevit nedokázali? A nebo je tento přestup posledním hřebíkem do rakve kdysi tolik velebeného fotbalisty? Výsledek se dozvíme již velmi brzy, protože ztracený syn, Cesc Fabregas, je s jistotou na odchodu z Barcelony. Sport píše jedny z nejkrásnějších pohádek ale ne vždy se šťastným koncem. 

(Twitter: @LordMoloch)
Publikoval: Martin Kopecký
Žádný komentář

Populární článek

Archiv

Používá technologii služby Blogger.

- Copyright © Fotbalová poezie - Designed by Johanes Djogan - Adjusted by T.V.