sobota 14. června 2014
Komentář Fotbalové poezie k situaci v anglickém národním týmu před zápasem s Itálií.
Roy Hodgson, manažer anglické fotbalové reprezentace.
Žijeme ve světě, kde David Moyes trénoval Manchester United.
Proto možná není překvapením, že jednu z nejznámějších a nejrespektovanějších
reprezentací světa, hrdý Albion, vede Roy Hodgson. Manažer, jehož největšími úspěchy
jsou dvě finále v Evropské lize: jednou s Interem Milán, podruhé s Fulhamem. Manažer, který si po jeho neúspěšném tažení v křesle Liverpoolu FC, kdy byl odvolán po pěti
měsících, stále myslí, že v celkově nejúspěšnějším anglickém klubu vykonal
dobrou práci a potřeboval jen více času. V klubu, který se za jeho vlády
nacházel dokonce v sestupovém pásmu. V klubu, kde důležití a zkušení hráči
otevřeně kritizovali svého manažera. V klubu, kde i tak loajální fanoušci,
jakými jsou ti liverpoolští, chtěli trenéra odvolat po polovině sezony. A
vedení Liverpoolu FC jim vyhovělo. Hodgsonova odměna? Vedení anglické fotbalové
reprezentace.
Počáteční reakce
veřejnosti byly podobné těm liverpoolských fanoušků v době, kdy byl Hodgson
jmenován. „Konečně Brit, konečně domácí manažer,”ozývalo se ze všech stran. Ne
nadlouho. Roy Hodgson skutečně je zastáncem anglického pojetí fotbalu. Toho z 80. let 20. století. Fotbal se ale mění, vyvíjí. Dokonce i tvrdá a
nekompromisní anglická Premier League čím dál více sází na moderní pojetí
fotbalu, nejen na evropské scéně (kde je to v podstatě nutností), ale i při
ligových zápasech. Doby jednoduchých formací s malým a velkým útočníkem a
typickými křídly jsou dávno pryč. Ne však pro Roye Hodgsona. Ideálním příkladem
je právě uplynulá sezona Premier League. Ve světle ramp se ocitl hlavně jeden
tým: Liverpool FC.
Liverpool FC, 2013/2014, ilustrační foto.
Překvapení sezony,
které až do jejího konce - byť neúspěšně - bojovalo o titul, udivovalo diváky na
celém světě velmi atraktivním fotbalem plným gólů. Co je však možná ještě
překvapivější? Jejich trenérem je Brit a jádro jejich týmu tvoří angličtí
hráči. Anglické pojetí fotbalu? Ano, ale
v jiné definici. Manažer Liverpoolu FC, Brendan Rodgers, je bojovníkem vůči
mýtu, že angličtí hráči nejsou dostatečně techničtí, jako např. hráči z
jižanských států. Sází na pragmaticko-romantický přístup k tréninku a povelům
na hřišti. Hráči musí bojovat na 100 %, dodržovat taktické pokyny, ale zároveň
mají dostatek volnosti na to, aby si fotbal maximálně užívali - a tím bavili
i diváky. Daniel Sturridge, Raheem Sterling, Jordan Henderson, Steven
Gerrard, Glen Johnson, Jon Flanagan, všichni tito Angličané hráli dost možná
nejtechničtější fotbal celé Evropy v sezoně, ve které Liverpool FC nastřílel úctyhodných 101 gólů
(48 z nich vstřelili právě Angličané). To je o jeden gól více než dala FC
Barcelona a o tři méně než se podařilo nasbírat Realu Madrid. Není překvapením, že právě hráči LFC tvoří
základ Albionu pro Mistrovství světa v Brazílii. Nicméně již v přípravě na
šampionát bylo vidět, že i takto rozjetý stroj se dá přibrzdit, neobsluhuje-li ho správný technik. Roy Hodgson není fotbalový vizionář,
není fotbalovým romantikem bažícím po bavení diváků. Je manažerem, u něhož -
podobně jako u Josého Mourinha - platí pořekadlo „účel světí prostředky”. Na rozdíl od Special Onea ale Hodgsonovy
prostředky žádných větších úspěchů nedosáhly.
V přátelských
zápasech tak Hodgson vzal 5 hráčů fantastického Liverpoolu a zazdil je tak, že
je svět nepoznal od jejich klubové formy. Aby nezůstalo jen u hráčů Liverpoolu,
fantastickou sezonu zažil i mladý hráč jejich městského rivala, Ross Barkley.
Tento 20letý mladík z Evertonu FC byl ozdobou a jiskrou Premier League. Roy
Hodgson o něm nedávno prohlásil následující: „Ross Barkley je nepochybně talentovaný fotbalista, ale musí si uvědomit zodpovědnost. Každá chyba může rozhodnout
zápas.” Barkleyho se okamžitě zastal jeho klubový manažer, Roberto Martinez:
„Je to hloupost. Ross musí hrát a musí se ze svých chyb učit. Jedině tak může
vyspět.” Trenér LFC, Brendan Rodgers, pak zaujímá hráčskou filosofii „buďte odvážní na
balonu; hrajte míče, které by se ostatní báli zahrát”. To je nesmírný rozdíl.
Jenže odvaha, volnost, jiskra a nápad, to není nic, co by měl Roy Hodgson
zapsáno ve svém obstarožním fotbalovém slovníku, který se soustředí na
zataženou obranu a velmi statický pohyb mužstva. Zápasy anglické reprezentace
takřka vždy musí rozhodnout individuální brilance některého z hráčů (jako Sturridgeova naposledy v přátelském zápase proti Peru). Roy Hodgson tak
dělá velkou chybu, obzvláště v roli reprezentačního trenéra - nepřizpůsobuje taktiku
na tělo hráčům tak, aby z nich dostal to nejlepší, ale naopak se snaží donutit
hráče podléhat jeho taktice. Příkladem může být znovu útočník Daniel Sturridge,
který v Premier League za Liverpool FC zažíval na hrotu útoku v zakončení bezprecedentní
sezonu v celé historii této soutěže, aby byl následně Hodgsonem umístěn na
pravé křídlo.
Albion má
momentálně k dispozici fantastické hráče, ale dost možná nejhoršího manažera -
v přímé úměře ke kvalitě kádru - na celém MS 2014. Jejich prvním soupeřem je
Prandelliho Itálie. Pravý opak fotbalu, který vyznává Roy Hodgson. Stejně jako
Albion má i Itálie kádr plný nápaditých hráčů, kteří sice hrají v spíše
defenzivněji pojaté taktice, nicméně dokážou vykouzlit krásnou fotbalovou
podívanou, plnou nádherných momentů a exekucí geniálních myšlenek, protože
Prandelli jim to dovolí. Přizpůsobí taktiku tak, aby tito elegantní fotbalisté, tito
fotbaloví poetové, dokázali využít své nenapodobitelné vlastnosti na maximum. Hodgson pochopitelně zareaguje tak, jak by
každý správný manažer měl - pokusí se tyto italské hrozby eliminovat. Nikoliv
však geniální taktikou ala Mourinho nebo Klopp. Bude se snažit fotbalovou
grandióznost Itálie zničit svým pojetím, které bychom neměli problém
naordinovat ani my. Hodně napoví už úvodní sestava Anglie. Roy Hodgson má ve
svém kádru k dispozici hráče jako Raheem Sterling nebo Ross Barkley - ano,
jedná se o dva mladíky, avšak o takové mladíky, kteří by Albionu mohli dodat
onu potřebnou jiskru. Ve svém klubovém působení dokázali, že se na sebe nebojí vzít zodpovědnost, navíc v sobě oba mají dostatek kreativity, rychlosti i gólů.
Raheem Sterling patřil v závěrečné fázi sezony k nejlepším hráčům anglické
ligy, ale Hodgsonův pohled na fotbal mu nezaručuje základní sestavu. A pokud přeci
jen ano, existuje velká možnost, že bude svázán pokyny, které mu nedovolí
naplno prokázat svůj nepopiratelný talent.
Raheem Sterling, góly a asistence 2013/2014.
Jistým pozitivem
Hodgsonova momentálního přístupu je fakt, že v základní sestavě vedle sebe
nastupují Jordan Henderson a Steven Gerrard. Tedy dva záložníci, kteří se velmi
dobře znají z Liverpoolu FC a odehráli vedle sebe celou sezonu. Bohužel pro ně
však v jiném trojúhelníkovém rozestavení zálohy, než na které jsou zvyklí, a které jim
nejvíce vyhovuje. Proč? Protože Hodgson znovu odmítá svou taktiku přizpůsobit
hráčům. Nikdo netvrdí, že anglická reprezentace musí hrát jako Liverpool FC.
Ale že je třeba dát hráčům určitou volnost. Že je třeba nebát se zariskovat a
místo např. velmi nevýrazného Waynea Rooneyho postavit jednoho z dvojice Sterling/Barkley.
Že je třeba nechat hráče riskovat, nechat je být odvážnými a nekritizovat je za
každou troufalou, ale o to krásnější přihrávku, i když může vést k chybě. Podobně jako jeho dnešní soupeř, Cesare Prandelli, který na Mistrovství světa vzal zázrak uplynulé sezony, 24letého Cira Immobileho, a kterého dost možná v zápase proti Anglii uvidíme. Prandelli o něm navíc nemluví jako o mladém a nezkušeném hráči, který naposledy před uplynulou sezonou zářil ve druhé lize (podobně jako Hodgson např. o Barkleym), ale jako o plnohodnotném členu týmu, který bude použit v závislosti na ordinovaném herním projevu Squadry Azzury. Immobile není zkušený harcovník a nebude na něho nahlíženo jako na zásadní oporu týmu, což z něj znatelně sundá tlak a dovolí mu tak uvolněnější hru. Italský národ a média vzpomínají na Tota Schillaciho, benjamínka národního týmu z roku 1990, kdy se Mistrovství světa konalo právě v Itálii, a kdy Schillaci skončil jako nejlepší střelec šampionátu. Proč by něco podobného nemohlo fungovat i u mladíků Anglie? A hlavně, proč toho nevyužít?
Tady na Fotbalové poezii je nám hráčů Albionu vlastně líto. Spousta z nich je na vrcholu kariér a jsou součástí týmu, který je schopen vítězit. Schopný zahodit rivalitu Premier League za hlavu, schopný dokonale zkombinovat mladou výbušnost a nadšení se zkušenostmi a pevnými nervy. Jenže nic z toho v Brazílii zřejmě z anglické strany neuvidíme. Roy Hodgson totiž divákům a hráčům upírá základní fotbalové komodity: radost a zábavu. Možná jsme příliš kritičtí a možná nás Roy Hodgson a celá anglická reprezentace překvapí. Precedens ale mluví jinak a jediné, co nás nutí věřit, jsou fotbaloví poeti v nás. Hodgsonův zastaralý přístup se však ve skupině s nebezpečnou Itálií a nevyzpytatelnou Uruguayí (která navíc disponuje nejlepší střelcem Evropy, Luisem Suarezem) může vymstít a hrdý Albion by tak znovu okusil hořké slzy neúspěchu.
