Dvě města; dva šampionáty.

Publikoval: Martin Kopecký úterý 10. června 2014

Odvrácená tvář fotbalového Mistrovství světa v Brazílii. Překlad článku Jamese Younga pro ESPN.

Nepotřebujeme MS, potřebujeme vzdělání, zdravotnictví a hlavně respekt!

Sychravý nedělní večer v brazilském Manausu, či v kterémkoliv jiném brazilském městě, naskytuje ideální příležitost k vyzvídání o sociálních problémech, které jizví obyvatele země. Daleko od Teatro Amazonas (operní dům) a bohémských větrů na přilehlém náměstí Praca Sao Sebastiao, se ulice pomalu vyprazdňují a atmosféra houstne. Zatímco vyšší střední třída obyvatel je zalezlá ve svých přepychových bytových komplexech nebo nakupuje v rozlehlých a drahých nákupních střediscích, bezdomovci žebrají o drobné.

Mezi těmito mihotajícími se stíny naskytuje bar Caldeira na Rua Jose Clemente vítanou oázu světla a hluku. Bar má svou historii - byl založen roku 1963 a zdi jsou pokryty fotografiemi velkého brazilského básníka a textaře, Vinicia de Moraese. Nad hlavami návštěvníků duní melodie rytmické samby. Na přední straně budovy visí vlajky všech osmi zemí, které budou v Manausu hrát během nadcházejícího Mistrovství světa. Za několik dní se fanoušci Anglie a USA, stejně jako Hondurasu, Portugalska, Kamerunu, Chorvatska, Itálie a Švýcarska budou před zápasy, stejně jako po nich, scházet právě tady. Ale jaká panuje v Manausu nálada teď? Před startem světového šampionátu? Ne úplně dobrá, zdá se.

„Brazílie nemá infrastrukturu na to, aby mohla hostit Mistrovství světa,” říká Beatriz Raposo, studentka, která popíjí v baru. Její kamarád, Matheus Carneiro, souhlasí: „Kdybych se mohl vrátit v čase, nehlasoval bych pro Brazílii jako pořadatelskou zemi. Stadion se po mistrovství nevyužije a náklady na jeho stavbu jsou neuvěřitelné. Vláda nám říká, jak díky nastávajícímu fotbalovému svátku opravuje silnice a veřejné prostory, ale to jsou věci, které by vláda měla dělat přirozeně, tak jako tak.” Jejich další povídání dává jasně najevo vnitřní rozpor, které představuje i Mistrovství světa v Brazílii. Neustálá frustrace nad skoro až ústavně zakotvenou leností a neschopností vládních orgánů země zápasí s vlastní pýchou na ty nejlepší vlastnosti, které jejich země může nabídnout. Jednu z nich právě zažívám na vlastní kůži - obrovskou přátelskost místních obyvatel. Co zažijí turisté, kteří přijedou do Manausu? Jaký bude jejich první dojem? „Dostane se jim skvělého přivítání,” říká Matheus a Beatriz jen přikyvuje.

Ve městě jako Manaus hrají role také regionální rozdíly. Brazilská ekonomika a média jsou nejsilnější na ose Rio de Janeiro - Sao Paulo, v jihovýchodní části země a lidé z Manausu cítí, že jsou „cariocas a paulistas” často přehlíženi. Brazilská vláda chtěla mistrovství rozvrhnout do co nejvíce měst po celé zemi, konkrétně do dvanácti. „Lidé v Riu a Sao Paulu nevědí o Manausu nic. Myslí si, že je to jen džungle. Ale to není pravda, Manaus je velké město. Šampionát nám zlepší image,” říká novinář Daniel Amorim. Na druhou stranu se objevují i stížnosti, jako ta od místního muzikanta, Pabla Arauja: „Práce spojené s mistrovstvím úplně odstavily jiné, do budoucna důležitější stavby. Například jednokolejku spojující město s letištěm.”

O pár metrů dále je však nálada o něco veselejší. Alan Pessoa je podnikatel, o něco starší než ostatní popíjející tady v baru Caldeira, ze kterého čiší nadšení nad zlepšující se situací tvrdě pracující nižší střední třídy: „Je spousta věcí, které se o Manausu neví. Byli jsme např. prvním brazilským městem, které mělo v ulicích elektrické osvětlení. Mistrovství světa městu jen prospěje. Milujeme zde fotbal stejně jako lidé všude jinde v Brazílii.”

Problém, kterému brazilská vláda (a tím částečně i FIFA) čelí, jsou negativní stránky šampionátu: zpoždění, přílišné utrácení a překračování povolených výdajů, úmrtí na staveništích, nucené vystěhování rodin z domů v prostorech nově budovaného stadionu, politické protesty a otázka finančního břemene měst jako Manaus, Brasilia nebo Cuiaba. Všechny tyto stinné stránky jsou jasně zřetelné. Naopak ty pozitivní leží v o něco nejasnějších barvách. Oficiální vládní odhady tvrdí, že Brazílii v době konání fotbalového mistrovství navštíví až 600 000 turistů, a že samotná událost vytvoří 710 000 pracovních míst. Ale k přesvědčení skeptické společnosti bude potřeba víc než jen matematických odhadů. Dokonce i politici začínají lehce ztrácet původní přesvědčení. Starosta Manausu, Arthur Virgilio, v nedávném interview pro stránku O Globo řekl, že navrhl guvernérovi spolkového státu Amazonas, Jose Melovi, aby po skončení šampionátu prodali stadion Arena Amazonia soukromé osobě: „Nechat si ho by bylo plýtvání. V Amazonas se fotbal tolik nehraje. Pokud stadion dokážeme prodat, můžeme tento kyselý citrón proměnit v sladkou a osvěživou citronádu.”

Virgilio dále ve stejném interview tvrdí, že by se nejraději setkal se zástupci hotelových a turistických sektorů a ujistil se, že nenastane tzv. „syndrom Noemovy archy”. Tento jeho vlastní výraz slouží k popsání situace, kdy se vlastníci podniků uchýlí - ve vidině rychlého zbohatnutí - k vysokému nastřelení cen, čímž poškodí vyhlídky města na dlouhodobější zisky z turistického ruchu.

Manaus - a vlastně celé Brazílie - nakonec čelí stejnému popírání. Jejich problémy totiž nejsou způsobeny konajícím se Mistrovstvím světa, ale nedostatkem investic do infrastruktury, bydlení a dalších veřejných služeb. Světový šampionát zřejmě městu příliš neublíží (i když peníze utopené v Arena Amazonia mohly být jasně využity lépe a prospěšněji), ale ani nevyřeší jeho problémy. A zatímco tyto problémy přetrvávají i s blížícím se turnajem, debata nad moudrostí rozhodnutí pořádat Mistrovství světa ve fotbale 2014 v Brazílii jen tak neutichne.

(http://www.espnfc.com/fifa-world-cup/4/blog/post/1868297)